Barokní sýpka Ludéřov

Barokní sýpka Ludéřov

Výstava 9. června - 28. července 2013

"Rádio na vsi aneb vzpomínka na poslech rozhlasu a televize"

Tato výstava u příležitosti 90. výročí zahájení pravidelného vysílání rozhlasu a 60. výročí zahájení televizního vysílání byla věnována našim dvěma spoluobčanům Josefu Mariánkovi a Ferdinandovi Zapletalovi, kteří se vypracovali na první dva opraváře rádií v našem regionu. Rádi bychom poděkovali za zapůjčení exponátů a odbornou pomoc panu Jiřímu Zapletalovi, Vítězslavu Janečkovi a dalším ochotným a obětavým lidem, bez jejichž pomoci by výstava v takovém rozsahu nevznikla.

A může začít vernisáž výstavy...

Foto: Vladimír Navrátil

POČÁTKY ROZHLASU V LUDÉŘOVĚ

Stejně jako do jiných míst v mladém Československu i do Ludéřova se donesla v roce 1923 zpráva o tom, že 18. května toho roku bylo zahájeno rozhlasové vysílání. Někdo nad tím mávnul rukou, jiným ale takový převratný vynález nedal spát. Jedním z nich byl mladý muž, Josef Mariánek, rodák z Ludéřova. V té době pracoval na stavbách se svým otcem, zednickým mistrem, kde okoukal i jiné profese, které mu později v životě byly k užitku. Nejvíce ho však zajímalo tajemství elektřiny, a když přišly na trh první radiopřijímače, neodolal a v odborném obchodě zakoupil rádio, tzv. dvoulampovku. Nepotěšil tím právě svoji mladou manželku Marii, s níž právě dostavěl rodinný domek a peněz nazbyt nebylo. Josef byl však veselé povahy - nějak bylo, nějak bude - a na večer pozval sousedy na poslech. Nastalo velké divení, jakže je možné, aby taková krabička hrála a mluvila, ale nakonec prožili u rádia příjemnou chvíli. Největší radost však měl Josef, kterého zajímalo nejvíc, kde je ukryto to kouzlo, a když sousedé odešli, otočil rádio zády k sobě a jal se zkoumat jeho vnitřek. Vydržel u toho celou noc, ale když ráno jeho žena vstala a viděla plný stůl různých součástek, nebyla už ani trochu v dobré náladě. Zlobila se na svého muže, že takové peníze utratil, a teď je rádio rozbité. Josef se však nedal a po důkladném prozkoumání vložil součástku po součástce zase tam, kam patřila.

Josef Mariánek

Láska k rádiím ho však již neopustila. Svým kamarádům vyráběl krystalky, když si nemohli zpočátku dovolit koupit rádio a později, když už byl rozhlasový přijímač v každé domácnosti, je opravoval v případě, že se pokazil. Součástky jezdil nakupovat do specializovaného obchodu v Anglické (Ostružnické) ulici v Olomouci, k obchodníku panu Čepelákovi, velkému odborníkovi a zbožíznalci v oboru elektro. Zde také pořizoval různé měřicí přístroje ke zjišťování závad rozhlasových přijímačů. Brzy k němu nosili rádia lidé nejen z Ludéřova, ale i z vedlejších vesnic a posléze i z širokého okolí. Lidé svá rádia nosili pěšky, svázané v dece nebo ubrusu, vozili na vozíčku, v zimě na sáňkách, ale i autobusem. Často se stávalo, že u jeho domu zastavil autobus, a z něj vystoupil člověk s rádiem, když si to předtím s řidičem sjednal, neboť od zastávky to bylo daleko. Lidé však nenosili pouze rádia, ale když je tak šikovný, určitě opraví i tuhle pokažený budík nebo tamhle zase hodiny. Takový „všeuměl“ to přece zvládne! A měli pravdu.

V padesátých letech začal opravovat rádia další, o generaci mladší radioamatér na opačném konci Ludéřova, pan Ferdinand Zapletal. Byl to velmi hodný, tichý člověk, kterého rovněž uchvátila radiotechnika. K Josefu Mariánkovi chodil na odborné diskuze nebo porady, když se mu něco nedařilo. Dalo to mnohdy hodně přemýšlení nad závadou, která se měla opravit, a bylo potřeba najít správné řešení. Rádia učarovala však nejen dospělým mužům, ale i chlapcům. K panu Mariánkovi chodili na porady i chlapci, kteří se s jeho pomocí učili sestrojovat první krystalky a později i složitější přijímače k poslechu radiových vln. Mnohým tato záliba zůstala po celý život „koníčkem“, jako např. panu Jiřímu Zapletalovi, kurátorovi této výstavy, některým dokonce povoláním, jako panu Josefu Žákovi, dnes vyhledávanému elektrikáři nebo panu Vladimíru Suchánkovi, který se stal odborníkem přes opravy rentgenových přístrojů a později počítačů v USA.

Ferdinand Zapletal

Celý život p. Mariánka byl neustálým učením se nových věcí v oboru radiotechniky. Když v šedesátých letech nastala převratná doba miniaturizace a tranzistorů, musel se přizpůsobit tomuto trendu. Nastudovat nová schémata, funkce miniaturních součástek a tištěných spojů, kterými byly nové radiopřijímače vybaveny. Lidé vlastnící nové typy rozhlasových přijímačů, které postupně vytlačovaly elektronkové, totiž samozřejmě předpokládali, že pan Mariánek případné závady rovněž opraví. A zase měli pravdu. Když začalo v roce 1953 vysílání televize, a zase bylo třeba opravovat pokažené přijímače, musel se přizpůsobit jejich větší velikosti i hmotnosti. Televizory na opravu už lidé nevozili tak často k Mariánkům domů, ale pan Mariánek objížděl své „pacienty“ osobně. V té době byl již v důchodu. Paradoxem té doby bylo, že pro provozování této činnosti bylo podle nové vyhlášky nutné vlastnit výuční list, který ve svých téměř pětašedesáti letech bez problémů získal. Svoji opravářskou činnost pak vykonával téměř do své smrti v roce 1980. Každé ráno Josefa jeho pes Alík vyprovázel před dům, kde pan Mariánek nastartoval svého jednosedadlového Pionýra a se svojí opravářskou brašnou přes rameno vyjížděl na předem naplánovanou trasu za opravami. V pozdním odpoledni ho zase Alík věrně očekával před domem, vždy otočen v tu stranu, odkud posléze opravdu přijel.

Výstava k 90. výročí zahájení vysílání českého rozhlasu a 60. výročí české televize, kterou občanské sdružení U nás uspořádalo, byla tedy nejen přehlídkou používaných přijímačů, ale i vzpomínkou na šikovnost našich rodáků, kteří svým bližním umožnili poslouchat rozhlas.

Zdena Koppová